Elita národa, špičkoví sportovci? Občas navrch huj a vespod fuj

Jakoby se zastavil čas v českém životním prostoru a nic se nezměnilo. To co bylo normální v čase formování nového uvědomělého člověka, kdy někteří měli povoleny výjímky z norem socialistického soužití je volevole normálka i dnes. Co je dovoleno bůžkovi, není dovoleno volečkovi.

Někdy si připadám jako hlupák, protože by mě nikdy nenapadlo si sednout za volant ovíněn tak, že trubičky nebylo ani potřeba, neboť veselí ze mne táhlo jako z hejna špačků, pochutnávajících si na sladkých hroznech. Mým heslem bylo "nejdřív práce potom zábava" a tak jsem pro jistotu s literární nadsázkou pil co hrdlo ráčí a práci přenechal těm uvědomělejším. Táta byl Moravák a rád si štrngnul, tak se mně nedivte. Zřejmě jsem ale patřil k těm hlupákům co se snaží aspoň ctít zákon, že za volant nelezu nacamranej jak zákon káže, i když moje morálně volní vlastnosti dostávaly sem tam na frak. Ale to co si dovolovali někteří z těch vyvolenějších, tak to prosím ne, to nebyl můj styl. Vždy jsem vzhlížel k těm, kteří mne reprezentují na politickém kolbišti s velkou dávkou nechuti a opovržení, když šlo o sportovce bylo vše jiné. To oni svými brankami, body a sekundami dokazovali, jací jsme my pašáci a tak nějak si to vztahoval i na sebe. Lví silou letem sokolím a já byl hrdý na naše sokolíky v reprezentačních dresech se lvíčkem.

Je to tak dávno, kdy Pan hokejista Jan Suchý nazývaný "naším Honzou" vesele proháněl dotěrné útočníky a rozdával bodyčeky radost pohledět. I za volantem to uměl, tolik podobný jinému Honzíkovi, totiž senátorovi a předsedovi Valného shromáždění OSN Kavanovi, který se jen tak lehce zlehýnka otíral o plechy jiných překážejících aut, ale oba dělilo přece jen trochu něco jiného i když oba rádi zunkali před jízdou. Kavan nikoho nezabil a už jsme u toho, proti jednomu zmařenému lidskému životu byl Suchého několikaměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody fackou všem slušným lidem. Nevím jak na jiných stadionech, ale ve sparťanské hokejové aréně se ozývalo dlouho před začátkem utkání hromové a burácející SPARTA VÍTÁ VRAHA. A každé setkání kdysi milovaného reprezentačního Honzy s pukem bylo doprovázeno takovým hvízdotem, že hala prodělávala novou zatěžkávací zkoušku. To víte, Sparťani se vždycky těšili na skalp jihlavské Dukly, tehdy to bylo o to pikantnější, že to byla jedna z forem protestu proti establischmentu a nenávist k protežovanému "vojenskému suknu" vykonala své, to my blbí civilové dobře známe.

To bývalý reprezentant pardubický Lubina, ten se poučil jinými jak zvýšit svou "popularitu". Stalo se to už módou u lidí s nosem nahoru, že kašlou na všechno kdykoliv si usmyslí. Na ledě patřil k rychlý bruslařům a dokázal ujet nejednomu obránci, ze kterého udělal šaška. To samé dokázal i na silnici, udělal kličku do protisměru a srazil se s dodávkou. Výsledek také tragický, smrt řidiče a trest? Nenechte se vysmát, dva roky natvrdo se čtyřletou podmínkou za to, že udatný boreček z místa nehody ujel? To je přece kapitální flastr a trest vskutku exemplární. Ani syn usmrceného neuvidí korunu odškodného, protože panáček Ládíček sám sebe uklidil k ledu, do konkurzu. Kde nic není ani smrt nebere. Prostě jednoduše peníze "odklonil", vždyť příklady táhnou.

Nedivme se, žijeme přece v demokratickém Kocourkově, jen nám chybí kašna na náměstí a propagační poutače. WELCOME VÍTÁ VÁS ŘIDIČ č. 1313, KTERÝ Z MÍSTA NEHODY UJEL!

Ještě, že spravedlnost a pan prezident nejsou slepí a amnestie jistě Ladislava Lubinu & spol potěší.

Být čistý jako lilium a radit všem ze střídačky, to je i mé přání, možná i vaše.