Krátký blog o Knížákovi, který zřejmě pozbyl cti, ale má vystaráno.

Převážně nevážné kratičké poznámky o všem aktuálním, jak je přinesly zprávy z domova, ciziny a sluneční soustavy. O tom, jak David neporazil Velkého, ale utrhl mu čest a za to se platí. 

Skoro je mi líto výtvarníka Davida Černého, že jeho vyjadřovací schopnosti nejsou takové, jako jeho kumštýřské nadání. Pak by nemohl svého kolegu urážet primitivně na cti tak, že ho nazval kriploidním údem. Přiznávám, že mám někdy obavy o Mistrovo zdraví, ale na druhou stranu vím, že jakýkoliv normální kumštýř není normální ve smyslu diagnostickém. Umění je od toho, aby vzbuzovalo emoce. I můj rozum se občas nad uměleckým výtvorem pozastaví, ale nedělám z toho vědu.

Nebudu soudit míru cti pana Knížáka, vím jen, že díky tučnému soudnímu honoráři, nemusí hnout ani svým obočím, natož pak slušívým culíkem a má vystaráno. Že stačil beztrestně pozúražet kdekoho, no bóže, vždyť je to kumštýř. Že ho urazil mladší kolega, to už ztrácí na cti a ne ledajaké. Jak se měří míra urážky, o tom nemám ponětí, ale s inteligenčním kvocientem to určitě nemá nic společného. To bych nabyl dojmu, že jsou mdlého rozumu i páni a paní od soudů. Že není normální celá ctěná soudní budova se stranou žalující a žalovanou.

Pan Černý se dopustil fatální chyby, nevolil vhodná slova. Stačilo tak málo, nazvat Velkého nikoliv kriploidním, ale hloupým pytlíkem soli, nějakými tuky a cukry, železem, kalciem a škrobem. A ten si mohl stěžovat na lampárně nebo to hnát vejš. 

Objektivně vzato se mně líbí Knížákova sídlištní socha muže nakročeného a v mírném předklonu, s pohledem upřeným do dálavy. Že má uražený kus ruky a pochroumaného pinďu, to se stává v české kotlině i Braunovým sochám na Karlově mostě. Ale Černého zvedající se doubledecker v olympijském Londýně zaslouží také uznání.

Prý chudoba cti netratí, jen nevím, zda Mistr žije skromně. Kdyby byl bohémem, těch pár směšných Palackých by nebylo mnoho. Třeba by zaklel " Sákriš, to sem byl málo na cti votrhanej! "