U Prašné brány se to po Únoru kurvama jen hemžilo.

STARÉ POVĚSTI PRAŽSKÉ o lehkých holkách a těch druhých, kterým se říkalo kurvy. Pražské prostitutky si své štace hlídaly a ta u Prašné brány patřila k těm nejlukrativnějším. Bodejť by ne, proč by holčiny šlapaly v Libni nebo v Košířích, když centrum přitahuje a je přece jen pupkem města. Zmalovaný jak štětky vod Prašný brány, to byl ještě za mého mlada a útla pojem. Jenže vítězné dějiny mínily jinak. Ale hranice mezi děvkou a politickým prostitutem je dodnes stejně markantní.

Do domu na rohu Příkopů u Prašné brány, kde bývala banka, se nastěhovali vítězní pracující v čele s přepracovaným, ale na veřejnosti usměvavým naším Klémou z nejmilejších. A tehdy došlo ke střetu zájmů, nebylo přece možné, aby kolem posvátné budovy, kde se vymýšlely naše lepší příští zítřky, si postávala vyzývavá děvčata všech věkových skupin a cenových relací.

Od té chvíle bylo na malém prostoru více než malé množství kurev a politických prostitutek. Náš drahý vůdce však rozhodl velemoudře. Lehké ženy vykázal od Prašné brány za roh do postranní ulice se jménem Nekázanka, aby nekazily lidově demogratickou představu o budování a nekázaly o rozkoši.

Šlapky skončily v Nekázance, kurvy zůstaly ve svém u Prašné brány a tak si to dal lid pražský do památné větičky „To sou voni, ty kurvy„ a lidé navýsost slušní jim už nijak jinak neřeknou. Politická štětka zůstane štětkou a kurva kurvou. A je lhostejné, zda přesídlila od Prašné brány na nábř. kpt. Jaroše nebo si nyní vesele vegetí v ulici Politických vězňů. Jen si nejsem jistý, zda se jedná o vězně z pověstného domečku na Hradčanech nebo z uranových dolů. Jak příznačné, komundírové volali vždycky po svobodě jiných národů a na svůj pozapomněli.

Je mně milejší děvče na scestí, než myšlenkově zbloudilý komunista, jehož morální kredit se vyčerpal v letech normalizace a klesl do mínusu. Ale koryto je to nesmírně zajímavé, viďte soudružky a soudruzi, bratři ve zbrani? Někomu se zkřivil charakter na pražském sekretariátu, jiný by si chtěl taky zachrochtat v Bruselu. Však by vám mohl Miloslav řečený Zlatoústý vyprávět o probenděných milionech. Jak chudý komunistický filozof ke štěstí přišel, až se ucho utrhlo. Prý kdo lže, tak krade. Teď nevím, kdo je větší plavajz.

Pak se nedivte, že si více vážím zbloudilých šlapek než kurviček všech barevných odstínů na stranických žebříčcích.