Když se nad lůžkem houpá hrazda a připomíná rameno šibenice.

Stačí rok strávený na nemocničním lůžku a vaše nálady se mění podle míry informací, ze kterých si sestavujete pomyslný horoskop nejen na den, týden, měsíc, rok nebo dva.

Vůbec si nedovedete představit, že ta samá hrazdička vás bude provázet celým dalším "životem".

A pokaždé si naivně myslíte, že to co postihlo jiné, vám se vyhne velkým obloukem. Nechcete se dívat na umírání člověka, kterého smrt přepadla ve chvíli, kdy to netušil ani on a lékaři nemohli předpokládat. Smrt tak rychlou a tichou, že z nedalekého kláštera nezní umíráček, věžní hodiny odbíjejí svůj čas a odměřují život jiným, kteří ještě žijí a doufají. Už nestojíte o možnost vidět na vlastní oči odvrácenou tvář života. Nejen milosrdnou smrt, ale také nedůstojné a pomalé vyčerpávající čekání na smrt jako na vykoupení. Čtyřiadvacetihodinovou podívanou v té nejvyšší kvalitě 3D, HD a Dolby Stereo odmítám.

Chci odtud pryč, chci domů a teprve teď si uvědomuju, že po vlastních to zatím nepůjde. Bude stačit jedna hůl nebo dvě, špacírky, francouzské nebo berle? Jak dlouho budu odkázán na pomoc druhých, jak to dlouho bude trvat, než začnu zase chodit?

V téhle chvíli ani netušíte, že najednou vyplavou na povrch problémy, o kterých jste si doposud mysleli, že zmizí jako ranní mlžný opar. Jak se s tím vším vypořádá také partner, postavený před hotovou věc, že už nikdy to nebude takové jako předtím. Že na vás ti, kteří vás potřebovali hodí takový bobek, že byste nestačíli ani uhnout v dobách fyzické zdatnosti.

V takové situaci jste vděční za cokoliv, co odvádí vaši pozornost a dokáže odhánět myšlenky, které jsou pateticky řečeno, neslučitelné se životem. Nakonec vás dokáže rozesmát spolubojovník v andělíčku, vzpomínající na stakany vodky a gruzínského koňaku, kterými proléval hrdlo jako kuchař restaurantu Moskva, vystrkujíc pahýl zpod deky a teatrální větou "důsledky dodržování pitného režimu". Pokud se něčím trápí, je problém, kde je nejbližší kafilérie a vede řeči, ze kterých je zdravým šoufl. To oni nevidí, co se odehrává v mysli lidí procházejících si svým peklem. Rozhoupaná hrazdička nad postelí připomíná provaz a šibeniční humor dokáže ulehčit mozku. 

Nevěřte nikomu, kdo začne blábolit o plnohodnotném životu, smyslem života těchto radílků bylo, je a bude jídlo, pití a pevná stolice. To vám nakonec splní i plná lednice a gramofón. Vůbec nejhorší je vzdání se většiny svých činností, které zpestřují život a paradoxně mezi ně patří práce, která osvobozuje bez ohledu na věk.

Jak se s tím vším vyrovnat? Zbývá pohled klauna, roztažená huba od ucha k uchu a tam někde hluboko v duši je tma, kterou občas problesne chlácholivý paprsek naděje. Přesto dvě přání zůstala, projet se švýcarskými horskými vláčky křížem krážem a pak si dovolit ten přepych se svobodně rozhodnout, jestli chci pokračovat v jízdě.

Klauniáda bude pokračovat, po necelých dvou létech si dovolím poníženě zažádat o vydání průkazu ZTP/P. S výsledkem zamítavé žádosti vás seznámím, pokud do té doby nesejdu věkem a nebudu už ani státu na obtíž.