Vzpomínka pozdně dušičková 2.

Může být třeba zamračeno a mně se den rozjasní při vzpomínce na mámu. Pro mnohé jsou Dušičky dávno odbytou záležitostí. Pro mne nikoliv, já nezapomínám na spravedlivou trestající ruku se šňůrou od žehličky, pofoukání bolístek a spoustu legrace.

Chvíle prožité s ní byly plné dobrodružství a humoru. To ona mne naučila poznávat rub a líc života. Jaké to je mít hlad a nemít všechno. O to víc si vážit chleba s máslem, když ve všední den byl jen s margarínem. V paměti mám své oblečení, za které jsem se styděl. Bylo totiž po někom o hodně starším a já vypadal jak zvlčilý Kája Mařík, který nebyl jako ze škatulky a vydal se po nesprávné cestě. Máma mne odbyla "Bud rád, africký domorodec by ti záviděl". Nekázala a já to také tak vnímal. Ráda se mnou v neděli trajdala po luzích a hájích a já se těšil na nějakou hospodu při cestě. Oči rozzářené pohledem na červenou nebo žlutou limonádu. Byla přece jen chutnější než slazená octová voda. Joj, to se hasila žízeň. 

Neměl jsem ani zdání o nějakém zrušeném svátku Dne matek. Zato MDŽ nám vtloukali do hlav a já "potěšil" mámu, nikoliv Nerudovou básní Matičce, ale napsal jí krasopisně Milá maminko děkuju ti že je mír. Té radosti co bylo v chaloupce. Jakpak by ne. Máma se totiž narodila českým rodičům v Rusku a jí nemohl nikdo vykládat rozumy o VŘSR, Leninovi a lepších zítřcích. Její světový názor se poněkud lišil od oficiální linie. Samozřejmě, že šla někdy proti zdi, ale rovně se vztyčenou hlavou. Věděla, že si nabije v lepším případě aspoň nos. Smysl pro fair play si utužila jako bandy hokejistka Slávie, i když byla srdcem Sparťanka. Být loajální vůči zaměstnavateli, to bylo její krédo. A bylo jedno, zda byla členkou komise, která v  letech normalizace "zkoumala" odbornost a politickou angažovanost zpěváků. Jen si neodpustila otázky k Pavlu Liškovi a jeho Plamenům. "Víte, kdo je Dolores Ibarruri? La pasionaria?" Nevěděl, ale byl oblíbený v SSSR. Tak ať si jede ke všem čertům. V české redakci angažovaného časopisu Novoje vremja uklidnila soudružky, které se přely o to, zda se hlavní turecké město píše Istanbul nebo Istambul. A pravila jim "Milé dámy, to víte, že s en. Ale hlavním městem je Ankara".

Copak by člověk nebyl hrdý na takovou mámu?